DŮLEŽITÉ INFORMACE

Historie gymnázia

Obsah:

  1. Úvod
  2. Počátky snahy o střední školu v Děčíně
  3. Založení gymnázia a Anton Schlosser - tvůrce Děčínského typu střední školy
  4. České školství v Děčíně a v Podmoklech
  5. Obnovení českého reálného gymnázia
  6. Budova gymnázia a její okolí
  7. Proměny děčínského gymnázia v průběhu doby

Úvod

Na sklonku 19. století představovaly Čechy s pouhými třemi procenty analfabetů mezi obyvatelstvem starším deseti let zemi s nejvyšší gramotností v monarchii.

Vzdělanost měla v Čechách své kořeny hluboko v minulosti, ale až liberalizace života po r. 1848 a zejména poslední školská reforma z let 1868 - 1869 podstatně přispěly k jejímu vzestupu. Spolu s uvolňováním obecných poměrů a s hospodářským rozvojem se od šedesátých let stol. začala rychle rozšiřovat všeobecná orientace obyvatelstva. Stále častěji nebrali lidé do rukou jen modlitební knížky a pracovní návody, ale i kalendáře, noviny, časopisy a někdy i knihy. Rostl počet základních i středních škol.

Tak jako v jiných oblastech pohraničí, splývalo zprvu české obyvatelstvo na Děčínsku s německým prostředím. získávajíc vzdělání pouze v německých školách. V době koexistence česky a německy mluvícího obyvatelstva se národnostní sounáležitost projevovala spíše v sociálním rozvrstvení společnosti a v míře vzdělanosti, než v používání jazyka. Společenství dvou různých etnik sjednocovala zemská přináležitost.

Měšťané v německém prostředí byli obecně vzdělanější než v prostředí ryze českém - měli lepší základní a posléze i odborné vzdělání a měli k dispozici spolky, knihovny i místní tisk. Město Děčín s převahou německého obyvatelstva potvrzuje tuto skutečnost již od poloviny 19. stol.

Na rozvoj města od 2. pol. 19. stol. působila nová skutečnost - s industrializací a s čilým dopravním a obchodním ruchem v děčínském regionu začalo vedle Děčína vyrůstat moderní průmyslové město Podmokly, kde bylo silněji než v Děčíně zastoupeno české obyvatelstvo. Obě města se rozvíjela samostatně a poměrně odlišně až do r. 1938. resp. 1942, kdy byla administrativně sloučena v jeden městský správní celek.

Mezitím však dějinný vývoj přinesl namísto demokratického rozvoje národů v jejich koexistenci vzájemné odcizování, intoleranci a násilí. Byla-li po první světové válce ještě možnost obnovit v novém státě pokojné česko-německé soužití. druhá světová válka předznamenala jeho konec.

Počátky snahy o střední školu v Děčíně

Všeobecné emancipační snahy, rozvíjející se po polovině 19. sto]., vyžadovaly smělejší a sebevědomější vystupování. Sevřená lokální městská společnost se potřebovala vymanit z hmotné a duchovní průměrnosti až podprůměrnosti. aby mohla překonávat dobové stereotypy a realizovat velkorysejší projekty. Na školách, v městské radě i ve spolcích bylo zapotřebí iniciativních, schopných a obětavých jedinců, otevřených veřejnému dění a životu. Byli to vlivní a majetní úředníci a advokáti, lékaři, učitelé i někteří velkopodnikatelé, kteří se začali výrazněji uplatňovat v obecně prospěšných záležitostech a stali se společenskými protagonisty v životě města. Tito aktivní prominentní lidé představovali pro jeho rozvoj hybnou a progresivní sílu, která znamenala také zřizování a financování škol.

O rozvoj školství v Děčíně. Podmoklech a v okolních obcích se významnou měrou zasloužil František Antonín hrabě Thun (1786 - 1873), známý především jako spoluzakladatel zemědělské školy v Libverdě u Děčína (1850). Thun usiloval o to, aby možnosti vzdělání odpovídaly hospodářskému a populačnímu růstu města i příměstských obcí.

V r. 1858 vznikla za Thunovy vydatné finanční a organizační účasti iniciativa, která směřovala ke zřízení reálné školy, jež měla vedle všeobecného vzdělání poskytovat hlavně obchodní a živnostenské odborné vzdělání, potřebné pro hospodářské, průmyslové a obchodní podnikání. Šestileté (úd r. 1868 sedmileté) reálky, na nichž se vzdělávali žáci od deseti let, odpovídaly zájmu o technická studia, který rostl s tím, jak se prohlubovala specializace jednotlivých hospodářských oborů. Reálné školy připravovaly budoucí posluchače techniky a vyšších škol vůbec.

Finanční prostředky pro zřízení reálky v Děčíně byly shromažďovány jak prostřednictvím nadací a sbírek, tak i z výnosů nejrůznějších dobročinných a spo1ečenských akcí- např. z divadelních představení či oblíbených výstav květin v zámecké zahradě.

Místo pro školu bylo vybráno stranou centra města, v sousedství kaple sv. Anny (na dnešním Komenského náměstí). Základní kámen byl položen v letech 1866, ale vlastní stavba se uskutečnila až v letech 1869 - 1870. Budovu postavil stavitel Josef Perthen z Přípeře podle plánů děčínského architekta C. Höniga z let 1866 - 1867.

Mezitím však byla školními zákony z r. 1868 a 1869 zavedena státní školská správa, reprezentovaná okresními školními inspektory, a provedena reforma základního školství, která zřízení reálky znemožnila. Zákony totiž stanovily povinnou osmiletou školní docházku a celkově rozšířily výuku - základní vzdělání zprostředkovávaly pětitřídní obecné školy, na něž navazovaly ve městech tříleté měšťanské školy s náročnější osnovou a s poměrně značným důrazem na přírodovědné a praktické předměty. Měšťanské školy sloužily přípravě budoucích řemeslníků, živnostníků a drobných obchodníků. Nadanější žáci nenavštěvovali třídy měšťanské školy, ale odcházeli již z obecné školy na školy střední. Nejbližší možnosti gymnaziálního nebo reálně gymnaziálního studia byly v Ústí n L., v České Lípě a v Litoměřicích.

Tak byla v nové školní budově otevřena r. 1871 místo připravované reálky, která měla nést Thunovo jméno, škola měšťanská, resp. chlapecké školy - obecná a měšťanská. Od r. 1873 sídlily v budově také dívčí školy obecná a měšťanská.

Protože hospodářský rozmach a technický pokrok vyžadovaly stále větší odbornost vzdělání a průpravy, bylo v sedmdesátých letech v Děčíně a v Podmoklech zřízeno několik odborných pokračovacích škol (srovnatelných se soudobými učilišti) a v r. 1893 byla založena státní řemeslnická škola.

Se stoupajícím počtem obyvatelstva a s obecným vzrůstem ekonomické, kulturní i politické aktivity na konci století se zájem o vzdělání stále více rozšiřoval. V Děčíně ožily snahy o založení střední školy, které se brzy setkaly s úspěchem.

Založení gymnázia a Anton Schlosser - tvůrce Děčínského typu střední školy

Oproti době, kdy vznikal fond na zřízení reálky, se pronikavě změnily poměry jak v Děčíně. tak - a to hlavně -v Podmoklech. Devadesátá léta znamenala ve zdejším průmyslovém vývoji počátek nového období (nová odvětví a nové technologie, vznik velkých podniků), v němž byl v podstatě do r. 1914 dotvořen obraz území jako industriálního a dopravního centra. Pracovní příležitosti sem přitahovaly stále více lidí.

K r. 1890 žilo v Podmoklech 7574 obyvatel a v Děčíně 7 299 obyvatel. Počet obyvatelstva rychle stoupal a během dvacetiletí 1890 - 1910 zaznamenaly Podmokly jeden z největších nárůstu počtu obyvatelstva v Čechách (o 77 %). Na město byly Podmokly sice povýšeny až r. 1901, ale v počtu obyvatel předstihly Děčín již před r. 1880. V Děčíně se zvýšil počet obyvatel v uvedeném dvacetiletí o 46 %.

S rostoucím počtem obyvatel se rozšiřovala městská zástavba, byla budována energetická centra a stavěny veřejné budovy. Nadešel čas pro zřízení střední školy.

V květnu 1897 přijalo děčínské městské zastupitelstvo návrh na založení gymnázia, předložený městskou radou. Současně byl ustaven městský přípravný výbor pro zřízení komunálního gymnázia, neboť se předpokládalo, že ministerstvo školství odmítne zřídit ústav jako státní školu (předpoklad se ukázal být správným). V červnu I 898 povolilo ministerstvo městu Děčínu zřídit na vlastní náklady reálné a vyšší gymnázium.

Reálná gymnázia začala vznikat v šedesátých letech jako nový typ střední školy, který spojoval klasické gymnázium s moderní reálkou, a měl tedy připravovat studenty jak pro univerzitu, tak pro techniku. Ve sloučení humanitních a reálných složek vzdělání spatřovala společnost, která se v procesu industrializace, urbanizace a demokratizace rychle měnila, cestu k modernímu druhu vzdělání. Aby ten mohl odpovídat novým požadavkům doby. bylo třeba využít předností jak gymnaziálního, tak i reálného typu vzdělání, a naopak se vyhnout jejich nedostatkům. Praxe reálných gymnázií však trpěla mnoha problémy, zejména značným přetěžováním studentů - ti museli zvládnout více látky a přitom absolvovali s menšími vědomostmi, než studenti gymnázií a reálek.

Doba úspěchu a rozkvětu reálných gymnázií nastala až po nové organizační osnově z r. 1908. jež uvedla v život reformní reálná gymnázia. Tehdy však v Děčíně existovala již zavedená reformní střední škola, která nesla normativní označení Děčínský typ.

Než mohlo dojít k otevření děčínského gymnázia. bylo třeba zabezpečit kvalifikované pedagogické síly, obsadit místo ředitele a postarat se o dostatek vhodného prostoru (otázce budovy se věnujeme na jiném místě). Záležitostmi připravované školy se zabýval gymnaziální výbor. v němž působili také někteří členové městské rady, starosta Karl John i školní inspektor. Výboru se podařilo získat na místo ředitele PhDr. Antona Schlossera, profesora matematiky a fyziky na státním gymnáziu v Praze-Smíchově. což znamenalo pro děčínský ústav nejen šťastný začátek, ale hlavně prosazení a vyhudování první reformované střední školy nového typu v monarchii. Škola, úředně nazývaná Děčínským typem, se stala vzorem pro gymnázia v Mostě a v Českých Budějovicích. Schlosserovo jméno zůstalo proto spojeno netoliko s Děčínem, ale také se školskými reformami jak v rakousko-uherské monarchii, tak posléze i v Československé republice.

Když Anton Schlosser (1862 - 1932) přišel do Děčína, měl za sebou profesorskou praxi na několika gymnáziích a reálkách (Cheb, Hostinné, Česká Lípa, Teplice, Smíchov). Ještě v únoru I 899 byl jmenován okresním školním inspektorem v Karlových Varech, ale tohoto úřadu se nakonec vzdal, aby přijal nabídku v Děčíně, kde našel prostor a podporu k rozvinutí svých organizačních a reformátorských schopností. V čele děčínského ústavu setrval pak Schlosser třicet let (1899 až 1929).

Komunální reálné gymnázium v Děčíně (Communal Realgymnasium) bylo otevřeno 15. září 1899 a do I. ročníku bylo přijato 71 studentů. Pedagogický sbor tvořilo pět učitelů a ředitel Schlosser. Počáteční nedostatek pedagogických sil pomáhali překlenout odborní učitelé z měšťanských škol v Děčíně a v Podmoklech.

Zpočátku měla škola charakter běžného nižšího reálného gymnázia, neboť spojovala čtyřleté nižší gymnázium se čtyřletou nižší reálnou školou - od 3. ročníku byla část učební látky rozdělena mezi gymnaziální a reálnou větev a ostatní předměty zůstaly oběma směrům společné. Tak se v září 1901 rozdělili studenti, jichž zůstalo 52, na gymnazisty a realisty (41:11).

Schlosser ale hledal možnost, jak sloučit gymnázium s reálkou i ve vyšších ročnících, aby mohlo být spojeno i vyšší gymnázium s vyšší reálnou školou. Když se blížilo zahájení 4. ročníku, bylo třeba rozhodnout o dalším zaměření a diferencování studia.

V běžné praxi reálných gymnázií pokračovala totiž ve studiu jen gymnaziální větev, zatímco studium reálné větve po 4. ročníku končilo a studenti přecházeli buď do praktického života, nebo na jiné školy (reálky, zemědělské a obchodní školy či učitelské ústavy). Problémem bylo také to. že vyšší reálné vzdělání bylo na rozdíl od čtyřletého vyššího gymnázia jen tříleté.

Schlosser vypracoval zásady. pravidla a učební plán kombinované střední školy, která zahrnovala vedle gymnázia i osmileté reálné studium, o něž byl ve městě značný zájem. Protože návrh, předložený ministerstvu na jaře 1903, byl schválen až na podzim. bylo reálné oddělení v 5. ročníku otevřeno až v září 1904 a ve školním roce 1903/1904 mohli pokračovat v kvintě jen gymnazisté.

Tak byl v r. 1904 zahájením výuky vyšších realistů uveden v život Děčínský typ střední školy, která se stala jedním z prvních reformovaných ústavů v monarchii: jeho koncepce vycházela z diferencování předmětů výuky počínaje 3. ročníkem - po dvou prvních společných ročnících (včetně výuky latiny) se studenti od 3. ročníku rozdělovali podle volby dalšího jazyka na gymnazisty (s řečtinou) a na realisty (s francouzštinou): výuka ostatních předmětů byla společná, ale jejich počet se ve vyšších ročnících snižoval. Realistům sice skončila výuka latiny, ale měli samostatnou výuku angličtiny, francouzštiny, chemie, kreslení, deskriptivní geometrie a měli rovněž více hodin matematiky a přírodních věd než gymnazisté, jimž zůstalo vyhrazeno vyučování klasickým jazykům. V r. 1904 byla škola také přejmenována na Stádtische Oberrealgymnasium, tedy městské vyšší reálné gymnázium.

Rozhodování dětí o svém příštím studijním zaměření i o povolání bylo na reálném gymnáziu posunuto o dva roky - zájmy a orientace studentů se mohly ve volbě humanitního nebo reálného zaměření již více projevit. Děčínská škola se setkala se značným ohlasem a realistů rychle přibývalo. Na jaře 1907 se konaly první maturity (gymnaziální větev).

Ředitel Schlosser se ale snažil posunout hranici rozhodování ještě dál a co nejvíce uvolnit závislost vyučovaných předmětů na daném vzdělávacím systému. Pro jeho vylepšení hledal takový model, který by mu mohl zajistit vnitřní organickou souvislost počínaje obecnou školou až po vstup na školu vysokou. Ve svých liberalizačních plánech a návrzích kladl ředitel velký důraz na výuku moderních jazyků a na co největší množství nepovinných předmětů, které měly podle zájmů a potřeb studentů napomáhat při rozhodování () dalším studiu. Také dvaadvacet vyučovacích hodin týdně,jak stanovoval zákon pro gymnázia, považoval Schlosser za velmi málo. Doba se měnila a jejím požadavkům mohlo vyjít vstříc jen rozšiřování středoškolského vzdělání.

Projekty na vylepšení systému výuky předkládal ředitel děčínského gymnázia do známých středoškolských anket, vysvětloval je v přednáškách i v tisku a posílal ministerstvu do Vídně. Na rozdíl od řečtiny, "kterou budoucí právníci u lékaři již nepotřebují' zdůrazňoval Schlosser důležitost výuky moderních jazyků a potřebnost soustavné výuky češtiny, která před r. 1918 patřila k nepovinným předmětům Zpracoval několik projektů reformy děčínského ústavu, které měly vést k jeho rozšíření o další - reálně gymnaziální - studijní větev.

V jednom z modelu navrhl Schlosser také povinnou výuku češtiny v 1. - 4. ročníku, neboť znalost českého jazyka považoval pro německé obyvatelstvo za nezbytnou. Podle záznamů ve školní kronice bylo zájmu o studium češtiny dost, většinou však jen v začátcích výuky, protože studenti měli s češtinou podobné problémy jako s latinou.

Za své názory ve vztahu k češtině a k Čechům a za svůj přísně odmítavý postoj k některým projevům buršáckých spolků, jejichž členstvo tvořilo hodně studentů gymnázia, byl Schlosser ostře kritizován místním tiskem. Byl napadán za to, že neprojevuje národnostní uvědomění a že nedbá o nacionální výchovu na škole.

Od r. 1906 připravoval Schlosser zřízení třetí studijní větve na děčínském ústavu - úspěch se dostavil v r. 1910, po vydání nových osnov pro reálná gymnázia (1908). U vídeňské vlády se děčínské gymnázium a reformační snahy jeho ředitele setkávaly s uznáním i s podporou a Děčínský typ školy byl uplatňován i jinde, hlavně v Tyrolsku.

Na základě výnosu Ministerstva školství a národní osvěty z 24.3. 1910 byli studenti 5. ročníku v září poprvé nově rozděleni. Ústav byl tehdy rozšířen o reálně gymnaziální větev (se závěrečnou zkouškou z latiny) a jako reformní a jednotná střední škola v sobě sloučil tři typy středoškolského studia: sloužil jako gymnázium pro obory společenskovědní a jazykové, jako reálné gymnázium pro vysokoškolské směry technické a jako reálná střední škola pro ty, kdož odcházeli bud' na vysoké školy technického směru, nebo do praxe. Po dvou prvních společných ročnících se ve 3. ročníku oddělovali gymnazisté (s řečtinou) od ostatních (s francouzštinou) a od 5. ročníku bylo studium rozděleno do tří paralelních větví: gymnaziální s latinou a řečtinou, reálně gymnaziální s latinou, francouzštinou, deskriptivní geometrii, chemii a přírodopisem a reálné s francouzštinou, angličtinou, deskriptivní geometrii, chemii, kreslením a o něco zesílenou výukou přírodopisu a matematiky. Ostatním předmětům - němčině, dějepisu, zeměpisu, propedeutice, náboženství a případně i matematice a přírodním vědám - se učili všichni studenti i nadále společně.

Náboženská výuka se netýkala jen katolického náboženství, ale i náboženství evangelického (vyučováno od r. 1902) a izraelského (vyučováno od r. 1901). Po r. 1918 byla výuka náboženství redukována.

Dříve než uvedená reforma vešla v život, bylo gymnázium zestátněno. Náklady na školu, které neslo město, stále stoupaly a převzetí ústavu státem se stalo otázkou času. V r. 1906 byla uzavřena smlouva. v níž se město zavázalo poskytnout řediteli školy naturální byt a hradit ústavu náklady na otop, osvětlení, stavební údržbu, opravy a úpravy a na úklid budovy. K 1. září 1908 pak převzal školu do své správy stát a ústav byl přejmenován na K.u.k.Staats-Oberrealgymnasium, tedy c.k. státní vyšší reálné gymnázium. Až od r. 1918 byl úřední název školy dvojjazyčný.

Ve školním roce 1910/1911 studovalo již na škole 355 studentů a jejich počet stále stoupal, jak přibývalo populace. V poválečném období pokračoval rychlý růst počtu obyvatel zejména v Podmoklech, kam se stěhovalo mnoho lidí, hovořících německy i česky. V desetiletí 192 1 až 1930 vzrostl počet obyvatelstva v Podmoklech o 50 % (k r. 1930 22 658 obyv.), zatímco v Děčíně se populační vývoj výrazně zpomalil ve stejném období činil přírůstek obyvatelstva pouze 14% (k r. 1930 12 855 obyv.). Počet studentů gymnázia se tehdy pohyboval kolem 400 a později ještě dále rostl.

Vysoký počet studentů dokazoval zájem o tuto školu i její úspěšnost - ústav patřil k nejfrekventovanějším středním školám v Čechách. Největšímu zájmu se těšilo reálně gymnaziální zaměření, kdežto klasická gymnaziální větev zde nenacházela takové uplatnění jako ve velkých městech. Děčínský ústav představoval ten typ jednotné střední školy, který se osvědčil v menších městech, kde nebyly samostatné reálky a gymnázia.

První dívky přišly na gymnázium v r. 1906, ale zpočátku jich bývalo málo (jejich počet byl ostatně omezen zákonem). Do r. 1918 mohly být jen hospitantkami, tzn. že nebyly průběžně zkoušeny, ale skládaly z jednotlivých předmětů semestrální zkoušky. Až v r. 1919 byly dívky uznány za veřejné žákyně a jejich počet na školách přestal být limitován. Školní řád pro střední školy z března 1919 přinesl také zvýšení počtu hodin výuky a celkově znamenal pokrok ve školním životě, včetně překonání rakouského disciplinárního řádu. Ve školním roce 1920/1921 studovalo na gymnáziu celkem 40 dívek. v r. 1927/1928 jich bylo již 60 (z celk. počtu studentů 378). Protože jejich počet stále rostl, byly zavedeny kursy ženských prací. Součástí Schlosserovy snahy o co nejširší spektrum poznání byly i nejrůznější kurzy včetně přípravných pro I. ročník, Ve školním roce 1905/1906 byly zavedeny po vzoru Pešti hygienické kurzy a v r. 1906/1907 byly otevřeny kurzy základů vyšší matematiky a umělecko - estetické výchovy. Nechyběly ani kurzy hry na housle či fotografický kurz.V r. 1921 absolvovali oktaváni poprvé přednášky lékařů o sexuální výchově. Později vznikly různé sportovní kluby včetně šermířského klubu, byl založen školní orchestr a světlo světa spatřilo i několik ročníků studentského časopisu.

S otevřením gymnázia založil ředitel Schlosser podpůrný spolek na podporu chudých studentů a zavedl pravidelné lékařské prohlídky. Sám vedl školní kroniku a od prvního školního roku byly jeho přičiněním pravidelně vydávány ročenky gymnázia, v nichž byly uveřejňovány výroční zprávy o činnosti a o hospodaření, o počtu studentů i odborné práce profesorů a studentů. Tradice vydávání ročenek zanikla až po r. 1938.

K osobnosti ředitele Schlossera dlužno zmínit také jeho reflexe vývoje česko - německých vztahů, zvláště v době kolem r. 1910, kdy se dostal pod palbu místní nacionalisticky orientované veřejné kritiky. a pak ve dvacátých letech. Spíše než etnická příslušnost je u Schlossera patrná sounáležitost regionální. Proto byla jeho vůle ke komunikaci jako prostředku k překonávání rozdílů mezi německým a českým národním společenstvím tak výrazná a proto ji chtěl pěstovat u svých studentů. Byl přesvědčen, že budou-li si Němci a Češi jazykově rozumět a blíže se poznají, otevřou se možnosti k překonávání jisté uzavřenosti a k odstraňování toho, co zatěžuje vztahy mezi oběma národy. Věřil, že škola může mnoho pomoci tím, že vštípí studentům zásady demokratického soužití.

Schlosserovy vztahy k Čechům v počátcích Československé republiky lze označit za velmi korektní, provázené vysokou úctou k T. G. Masarykovi. Až v polovině dvacátých let dává Schlosser najevo zklamání ze vztahu českého obyvatelstva k obyvatelstvu německému, neboť tento poměr se podle něho nevyvíjel tak, jak v r. 1918 doufal. Úvahami již proniká pocit ukřivdění : ... Ceši se naplňuji mocí a stoupajícím blahobytem, jako by nevěděli, že na obém mají oprávněný podíl Němci.

Starý pán, který se pomalu blížil sedmdesátce a konci svého života, odešel v r. 1929 na odpočinek. Rostoucí hrozba nacionalismu, jenž měl v nedaleké budoucnosti určovat osudy Evropy, se již netýkala Antona Schlossera, ale jeho nástupců.

České školství v Děčíně a v Podmoklech

Na rozdíl od rozšiřující se škály německých škol a jejich úspěšného rozvoje začala se historie českého školství psát až mnohem později - v Podmoklech v r. 1893, v Děčíně a v některých příměstských obcích však až po vzniku československého státu. Ten se také postaral o výstavbu dvou nových budov českých škol: v r. 1924 v Podmoklech a r. 1936 v Děčíně. Do té doby byly české třídy roztroušeny v pronajatých místnostech.

Do poloviny 19. stol. chybí evidence populace podle národnosti. České obyvatelstvo žilo sice na Děčínsku od středověku, ale až ve 2. pol. 19. stol. se mohlo začít utvářet a uplatňovat jako minorita. Její jádro, výrazně rostoucí zejména v Podmoklech, představovali železničáři a dělníci, zaměstnaní hlavně v kovozpracujícím odvětví. Do vznikající podmokelské průmyslové aglomerace přicházeli převážně z českého agrárního vnitrozemí. Postupně se tu usazovali také čeští řemeslníci, drobní obchodníci a živnostníci, dopravci, plavci i úředníci (pošta, celnice aj.).

Možnosti vzdělání poskytovaly však pouze německé školy. Podle toho, jaké politické konstelaci byly vystaveny, vyučovala se na nich se střídavými úspěchy čeština jako jeden z předmětů (např.v letech 1862-1870 na podmokelské škole). Významným zastáncem výuky českého jazyka byl František Antonín Thun, který se ji snažil prosadit dokonce již ve dvacátých letech 19. stol.

V procesu národního uvědomování se zrodily počátky českého veřejného života i v minoritním společenství v Podmoklech (r. 1870 vznikl první český spolek - "Beseda", nepočítáme-li pěvecký spolek libverdské školy založený r. 1860 studenty "slovanské~ národnosti). Blížila se doba, kdy se začala zužovat sféra národního promíšení a české etnikum se začínalo postupně vymaňovat ze závislosti na německém prostředí. Stálý příliv českého obyvatelstva šel ruku v ruce s rychlým populačním růstem po r. 1880 - tehdy tvořili Češi 11,0% obyvatel Podmokel a 6,6% obyvatel Děčína. Bylo jen otázkou času, kdy Češi začnou uplatňovat přirozený požadavek na vzdělávání svých dětí v mateřském jazyce.

České obyvatelstvo nebylo ekonomicky tak silné jako německá majorita a nemělo zastoupení v obecním zastupitelstvu. A protože školy byly vydržovány převážně obcemi, stala se otázka zřízení české školy v Podmoklech rozvleklým a přitom i značně dramatickým zápasem jak s rakouským byrokratismem, tak s německým nacionalismem.

Po prvních neúspěšných snahách o zřízení veřejné, ti. obcí financované české školy, ji r. 1893 otevřela a na své náklady provozovala Ústřední matice školská spolu s Národní jednotou severočeskou. Škola se nacházela v budově na rohu dnešních ulic Budapešťské a Jiřího z Poděbrad. Když vypukly na podzim 1897 nacionální bouře, vyvolané Badeniho jazykovými nařízeními, došlo také v Podmoklech k protičeským štvanicím a k násilí. Protože budova české školy byla tehdy zdevastována, vyučování muselo být zastaveno.

Od devadesátých let vykazují národnostní statistiky trvalý pokles počtu českého obyvatelstva jak v Podmoklech, tak v Děčíně. O přesnosti těchto čísel se však od počátku oprávněně pochybovalo, neboť jediným ukazatelem pro úřední statistiky byla obcovací řeč, nikoli přiznaná národnost. Protože statistiky nezachycovaly skutečnou etnickou strukturu populace, provedli Češi vletech 1900. 1908 a 1910 soukromá šetření národnostních poměrů v severozápadních Čechách a ta potvrdila oprávněnost nedůvěry v úřední údaje. Výsledná zjištění zařadila Podmokly a Děčín do kategorie měst s 10 % - 19,9 % podílu českého obyvatelstva (např. r. 1900: Podmokly 19 % (1 800 Čechů), Děčín 10 % (875 Čechů), což představovalo mezi srovnatelnými městy lepší průměr. Vzhledem k hospodářskému a geografickému významu území tvořila zdejší česká populace důležitou minoritu.

Když v Podmoklech po šesti letech ožilo české úsilí o emancipaci vzdělání, byla obecná politická situace poznamenána parlamentními obstrukcemi, hospodářskou krizí a stínem mohutnícího Německa. Všechny pokusy o českoněmecké smíření selhávaly, v pohraničním prostoru se stupňovaly rozpory a vyhraňoval se šovinismus.

Obnovené snahy o českou školu v Podmoklech se datují rokem 1904. ale trvalo sedm let, než došly naplnění - škola byla otevřena až v září 1911 Matiční učitel Jan Vladimír Charvát, který by] hlavním bojovníkem v zápase o školu, se jí nedočkal. Zemřel v r. 1906, mezi dvěma z mnohých odkladů úředního jednání a uprostřed nacionálně vyhrocené atmosféry, která opanovala německé prostředí. Škola byla z rozhodnutí Zemské školní rady sice již veřejná, ale dostatečné a důstojné prostory jí město Podmokly neposkytlo. Do r. 1918 se tísnila ve zchátralé budově staré továrny Ve Šmelcovně (dnes v areálu hasičského sboru v ulici Na Valech) a až po vzniku republiky přesídlila do budovy německých obecných a měšťanských škol (dnes Střední integrovaná škola v Ruské ul. původní objekt z r. 1881).

Po vzniku československého státu pokračovalo stěhování českých dělníků do průmyslových oblastí a menšiny byly posíleny příchodem českého úřednictva a učitelstva. Podíl Čechů mezi zřízenci a úředníky státních úřadů a podniků byl dost vysoký. V desetiletí 1921-1930 dosáhly Podmokly druhého největšího přírůstku českého obyvatelstva ze všech severočeských a západočeských měst (na prvním místě byl Chomutov). České obyvatelstvo se začalo více usazovat také v příměstských obcích - nejsilněji bylo zastoupeno v Chrochvicích a Boleticích (v obou místech byly v r. 1919 zřízeny české školy).

V r 1924 se třídy podmokelské české školy, resp. škol-obecné chlapecké a dívčí a školy měšťanské - přestěhovaly do nové budovy českých škol (dnes ZŠ Na Stráni). Ta byla postavena z prostředků Ministerstva školství a národní osvěty (MŠNO), uvolněných původně na vybudování české smíšené měšťanské školy, o jejímž zřízení rozhodla Zemská školní rada v r. 1920. Ve velkém a moderním objektu se soustředily jak obecná a měšťanská škola, tak česká pokračovací škola a mateřská škola pro děti od tří do šesti let.

Výstavba budovy byla zahájena v březnu 1923. Podle plánů pražského architekta Františka Xav. Čtrnáctého, projektanta četných veřejných staveb v Čechách, ji realizoval stavitel Václav Flegl z Prahy-Vinohrad. 22. června 1924 byla školní budova slavnostně otevřena. V přilehlé vile byly zařízeny dva velké byty pro ředitele měšťanky a obecné školy. Za okupace sem byla umístěna říšská finanční škola (Finanzschule), zřízená k výchově německé finanční stráže. Při náletech sovětských letounů na město 8.května 1945 dopadla jedna z pum v těsné blízkosti školy a budovu poškodila.

V Děčíně česká škola neexistovala a až v r. 1919 byla zřízena jednotřídka, pro niž se našlo místo v budově státní řemeslné školy (dnes Střední průmyslová škola stavební). V r. 1921 byla po dohodě učitele M. Ludvy s ředitelem Schlosserem poskytována českým dětem dvakrát týdně tělocvična gymnázia (celkem na tři hodiny). Aby se předešlo zbytečným třenicím, začínaly české děti cvičit čtvrt hodiny po začátku vyučování na gymnáziu. Přesto došlo v květnu 1922 k incidentu - ředitel Schlosser sice německé výtržníky potrestal a učiteli Ludvovi se omluvil, ale výuka českých dětí v budově gymnázia byla raději ukončena.

Zatímco podmokelské děti měly novou vlastní školu, česká škola v Děčíně zápasila s prostorovými potížemi. Do r. 1930 se rozrostla na šest tříd, a protože k dispozici byly pouze tři místnosti, muselo se vyučovat střídavě. Potřeba vlastní školní budovy byla stále naléhavější. Současně byl formulován i požadavek zřízení české střední školy. který se přes tíživost hospodářské krize podařilo prosadit.

Požadavek na zřízení české střední školy se poprvé objevil r. 1932 v protestu, kterým se Češi obrátili na vládu poté, co schůze německých nacionalistů v Děčíně hrozila přerůst v krveprolití. 10. května 1933 pak bylo vládě zasláno memorandum s žádostí o zřízení alespoň českých poboček při německém gymnáziu. Protože intervence a žádosti místního školního výboru a Národní jednoty severočeské nepřinášely očekávaný výsledek, bylo požádáno o pomoc vedení Ústřední matice školské (ÚMŠ), která se úkolu ujala a "s vypětím posledních finančních sil" zřídila r. 1934 v Děčíně reálné gymnázium s ‚československou" vyučovací řečí (povolení MŠNO z 13. července 1934). Se založením českého gymnázia a s jeho počátky je spojena řada jmen zdejších aktivních a obětavých lidí i jejich pražských zastánců a pomocníků. z nichž se o ústav nejvíce zasadil universitní profesor a senátor JUDr. Jan Kapras, starosta ÚMŠ, a Jan Hocke, jednatel ÚMŠ. dále ministerští radové F. Stašek a J. Racek i sekční šéf MŠNO F. Spíšek. Hlavní zásluhy náleží ale těm, kteří zřízení školy iniciovali. zprostředkovali a za nezbytné pomoci ÚMŠ dovedli k realizaci - drážnímu inspektorovi Karlu Rejžkovi, předsedovi místního odboru Národní jednoty severočeské v Děčíně, dále Ladislavu Pižlovi, vrchnímu radovi okresní politické správy v Děčíně, a také prvnímu řediteli gymnázia prof. Adolfu Holkovi, který přišel do Děčína z nymburské reálky a zdejší ústav zařídil a uved] v činnost. Matiční gymnázium bylo otevřeno v pronajatém domě u poštovního úřadu (čp. 666, dnes ulice 2. polské armády). Dům, který patřil děčínskému starostovi Wilhelmovi Stinglovi. byl adaptován a dobře posloužil v prvních dvou letech činnosti školy (ve školním roce 1935/1936 bylo v obou ročnících již 77 studentů). Kromě ředitele Holka sestával tehdy profesorský sbor ze tří pedagogů a jednoho duchovního pro výuku náboženství.

K 1. září 1936 převzalo MŠNO gymnázium do státní správy a současně se ústav přestěhoval z provizorních podmínek v pronájmu do vlastní budovy českých škol, která byla vystavěna v Kamenické ulici. Do jejího základního kamene uložila Legionářská obec urnu s prstí od Zborova a z italských bojišť. V nové budově se soustředily všechny děčínské české školy - obecná, měšťanská (jako pobočka podmokelské měšťanky) a gymnázium, které tehdy navštěvovalo 125 studentů. Velkou a moderní stavbu projektoval pražský architekt prof. Milan Babuška, autor budovy Národního technického muzea v Praze a mnoha dalších veřejných budov, hlavně škol.

Objekt, který nesl jméno T. G. Masaryka. slavnostně otevřel dne 6. září 1936 za přítomnosti asi tří tisíc lidí ministr školství a národní osvěty dr. Emil Franke. Otevření školy se zúčastnili zástupci státní a městské správy, škol i spolků, nechyběli ani železničáři se svou hudbou. Protože ředitel Holk odešel do Rumburka. aby tam zřídil a vedl matiční reálné gymnázium. převzal vedení školy prof. Jiří Pelikán z reálného gymnázia v České Lípě. Profesorský sbor se rozšířil na osm vyučujících.

Ve třicátých letech se na Děčínsku dotvořila česká minorita. pro niž se stalo významnou morální i početní posilou umístění posádky československého vojska na děčínském zámku. Češi tehdy již měli v Děčíně i v Podmoklech pevné společenské a kulturní zázemí a otevřením vlastní školní budovy byl vyřešen i vleklý problém vhodných a dostatečných školních prostor.

Otevření nové české školy však již spadalo do období rychle se zostřujících nacionálních poměrů nejen v Děčíně, ale v celém Československu. Prudký nárůst henleinovského hnutí a stupňující se požadavky Němců na autonomii vyhrotily vzájemné vztahy mezi německým a českým obyvatelstvem v celém pohraničí. Na konci léta 1938 situace rychle spěla ke svému vyvrcholení.

Primáni z r. 1934 tehdy nastoupili do kvinty. Ještě v nich žily vzpomínky z prázdnin, ale také ze středoškolských her v Praze i z ústeckého sletu Sokolské župy Podkrušnohorské, který se stal mohutnou protifašistickou manifestací v severních Čechách. Některé děti už ale do školy nepřišly, protože Runcimanova mise přesvědčila jejich rodiče o tom, že bude nutné hledat zabezpečení ve vnitrozemí.

22. září 1938 přišlo do školy z celého gymnázia jen devět studentů. Toho dne se sešel Chamberlain s Hitlerem v Godesbergu a ředitel Pelikán v Děčíně zastavil vyučování. Jak napsal v hlášení vrchnímu školnímu radovi dr. Bohumilu Rakovi : "na neurčitou dobu". Zpráva obsahuje popis situace a atmosféry ve městě : "Mám veliké obavy, že i když udržíme hranice, školu už neudržíme ... Ve městě ... je skoro mrtvolný klid, kdo nemusí, raději zůstane doma. Působí to zvláštním dojmem, když si člověk představí, jak tu bylo rušno…". Do podpisu Mnichovské dohody zbýval týden. Úřední knihy a archiv školy byly převezeny do Mělníka a svěřeny do péče tamního reálného gymnázia, odkud byly na podzim 1945 přivezeny zpět do Děčína.

Po hitlerovské okupaci pohraničí přesídlila do budovy českých škol německá měšťanská škola, tehdy nazývaná Hauptschule (hlavní škola), a současně tam byla zřízena třetí obecná děčínská škola. Koncem války sloužila budova jako vojenský lazaret. Jeho pozůstatky byly po osvobození vyklizeny a počátkem července 1945 byla škola připravena k zahájení výuky. Byla však určena pro potřeby národních škol, neboť až do konce července se nevědělo, bude-li v Děčíně gymnázium obnoveno.

Obnovení českého reálného gymnázia

Budova bývalého německého gymnázia nebyla po 8. květnu v příliš dobrém stavu. Zůstaly zde zbytky po lazaretu a v důsledku bombardování města a výbuchu munice přišla i o většinu okenních tabulí. Rabování vojenských oddílů způsobilo četné škody na vnitřním zařízení a částečně i na sbírkách pomůcek. Počátkem června byla budova i s inventářem zajištěna (4. 6.) a protokolárně převzata (7. 6.) řídícím učitelem Jiřím Antonem a členem okresní správní komise Josefem Čapkem od německých profesorů dr. Rudolfa Heinze a dr. Karla Hauptmanna. Dozorem nad budovou a sbírkami učebních pomůcek, jejich uspořádáním a úklidem objektu byl pověřen prof. Heinz, bývalý ředitel litoměřického gymnázia, suspendovaný hitlerovci.

Počátkem července, když se Ministerstvo školství a osvěty začalo zabývat otázkami převzetí a využití německých středních škol v pohraničí, vyslalo do Děčína zmocněnce Alberta Pokorného, aby vyšetřil stav budovy a podmínky ve městě pro případné otevření gymnázia. Protože Pokorný zjistil, že se pilně pracuje na uvedení školy do pořádku a že ve městě je zájem o otevření gymnázia, doporučil zahájit přípravné práce, aby ústav mohl být v září otevřen.

17. července pověřila Zemská školní rada řízením přípravných prací na obnovení reálného gymnázia v Děčíně stát. profesora Ladislava Nečáska, latináře a franštináře z Jiráskova gymnázia v Praze 11, který se pak stal prvním ředitelem ústavu (do r. 1948).

Profesor Nečásek zahájil svou práci 18. července a 31. července ohlásilo MŠO, že s platností od 1. září se činnost státního reálného gymnázia v Děčíně obnovuje. Zbýval měsíc na to, aby byly provedeny potřebné opravy budovy a hlavně zasklena její okna, inventováno a doplněno potřebné zařízení, katalogizovány a připraveny sbírky a knihovny, zajištěn profesorský sbor i dostatečný počet zájemců o studium. Bylo také třeba připravit přijímací zkoušky a zahájení řádné výuky. Celou tíhu těchto starostí nesl profesor Nečásek sám a jen jeho oddanosti učitelské profesi a jeho osobní obětavosti mohlo město vděčit za to, že v září bylo vyučování zahájeno.

Nečáskovy počátky v Děčíně byly dost trpké a ještě koncem září nebylo jisté, zda na zásah ministerstva vnitra nebude nakonec gymnázium uzavřeno. Od svého příchodu musel totiž pan profesor svádět únavný a nerovný zápas s místními úředními orgány, zejména s okresní správní komisí, od nichž se mu nedostávalo podpory potřebné k práci na obnově školy. Situace, která vyústila v hrozbu uzavření gymnázia, což byl výsledek šetření děčínských poměrů zvláštní komisí Ministerstva školství a osvěty ze dne 11. září, se začala vytvářet již v červenci, když se Nečásek chopil přípravných prací.

Jelikož město tehdy pro nedostatek pracovních sil neplnilo své závazky vůči škole, stanovené smlouvou z r.1908, zejména povinnosti úklidu, stavební údržby a oprav, obstarával tyto práce bývalý školník a pomocné síly z řad německého obyvatelstva. Několik německých profesorů pod Nečáskovýni vedením dávalo do pořádku knihovny a sbírky pomůcek a opravovalo poškozené předměty, hlavně ve fyzikálním kabinetu. Ve zprávě Zemské školní radě z 2. srpna Nečásek napsal o německých profesorech, že "… pro naši školu vykonali značný kus práce".

Tato zpráva již poodhaluje poměry v Děčíně a přibližuje nám osobnost profesora Nečáska - "Při úředním styku s okresní správní komisí a MNV narazím na veliké potíže, jejichž pramenem je jistá desorganizace a nejasné vymezení kompetence jednotlivých referentů. Přes všechnu svou pokornou snahu jsem nedosáhl toho, aby mě přijal a potřebám obnovovaného reálného gymnasia sluchu věnoval předseda okresní správní komise, jehož pravomoc je nepochybně veliká a rozhodující... Přes své snad denní intervence věci honorování opravných a vyčišťovacích prací jsem se dosud nedopracoval konkrétních výsledků a zdá se, že německé výpomocné sily, bez jejichž pomoci bych nemohl z místa, nebudou placeny. Zužuje mi to přidělování práce a skoro znemožňuje její kontrolu."

Dalším závazkem města vůči škole byla podle zmíněné smlouvy povinnost obstarat nebo zřídit pro ředitele školy naturální byt. O jeho přidělení se musel Nečásek, podporovaný písemnými intervencemi a urgencemi Zemské školní rady i ministerstva a nakonec i zvláštní ministerskou komisí, snažit bezmála čtyři měsíce. Je evidentní, že ve městě bylo od léta mnoho prázdných bytů i domů po odsunutém německém obyvatelstvu. A je příznačné, že veškerá jednání s Nečáskem byla vedena pouze ústně a že se předseda okresní správní komise postaral o to, aby budoucímu řediteli gymnázia nebylo poskytnuto žádné písemné vyjádření. Soudruh předseda se ostatně nedostavil ani na jednání zmíněné ministerské komise. Když pan profesor konečně 10. listopadu dostal klíče od malého bytu bez koupelny, obstarav mezitím byty pro členy profesorského sboru, byl si již plně vědom, že příčinu neúspěchů "dlužno prostě hledat v mých nevhodných názorech ideologických".

Vila po německém řediteli školy, o jejíž přidělení pro budoucího ředitele obnovovaného gymnázia se snažilo zasadit jak ministerstvo, tak Zemská školní rada, se zalíbila nejdříve živnostenskému referentovi okresní správní komise, a když se ten dostal "pro způsob užívání své úřední moci do nemilé situace", začal vilu potřebovat sám soudruh předseda. Skutečnost, že přípisy a urgence přicházející z Prahy zůstávaly v Děčíně bez odezvy, nasvědčuje tomu, jak málo bylo centrum informováno o poměrech v pohraničních regionech. Napovídá i o tom, jak neomezenou moc mohli mít v prvních měsících po válce ti, kteří přišli do pohraničí včas a za správnou politickou stranu. "Odpovídá státní prestiži republiky, aby ředitel českého státního reálného Gymnasia bydlel za stejných podmínek jako ředitel bývalé německé Oberschule", jak tehdy psala Zemská školní rada, zůstalo nakonec nadlouho jen pouhou ideou.

Přes veškeré potíže se Nečáskovi podařilo připravit školu k otevření. Ve dnech 3. - 9. září proběhly přijímací zkoušky a zápis a 10. září bylo zahájeno vyučování v 6.- 8. třídě, v ostatních třídách se začalo vyučovat 17. září. Při otevření školy tvořilo pedagogický sbor dvanáct profesorů, přišedších z různých krajů Čech. Byli to Karel Bodlák, Květoslav Černý, Stanislav Fučík, Blažena Neidová, Gustav Pospíšil, Antonín Smejkal, Jan Židlický, František Hortlík, Růžena Košařová, Josef Podrabský, Rudolf Voborský a Ladislav Nečásek, pověřený řízením ústavu. Protože chyběli ruštinář a angličtinář, vypomáhali zpočátku s výukou emigrant Dimitrij Rybalskij a Angličan Fred Slavenburg, který byl jako válečný zajatec nasazen v Děčíně, kde po osvobození načas zůstal. V září profesoři protokolárně převzali od čtyř německých kolegu deset sbírek pomůcek a knihovny.

Tak zahájilo obnovené gymnázium svou činnost, o jejíž úspěch se nejvíce zasloužili sami profesoři, jejichž odborné znalosti a pedagogické schopnosti vyrovnávaly počáteční nedostatek učebnic, map i ostatních pomůcek. Otevření školy se stalo významnou podporou v procesu nového osídlování Děčínska.

Budova gymnázia a její okolí

Gymnázium zahájilo svou činnost v budově, kde sídlí dosud. Zkoumání v posledních letech dovedlo badatele ke jménu Josefa Zítka, výjimečného českého architekta minulého století. Vzhledem ke skutečnosti, že se v Zítkově pozůstalosti uložené v Archivu architektury Národního technického muzea nalézá pouze půdorys a plán fasády této školní budovy, lze se domnívat, že Josef Zítek navrhl u této stavby pouze fasádu. Tuto domněnku potvrzuje i skutečnost, že tato budova svým dispozičním řešením zcela odpovídá školním objektům z téže doby, které se tehdy budovaly s téměř shodou dispozicí. Jediné, co překvapí u této děčínské budovy v porovnání s okolními stavbami, je skutečnost, že tato stavba je řešena v duchu italské renesance a nikoliv renesance německé, jak lze spatřit u ostatních děčínských novorenesančních budov. Zítek tuto školu řeší jako novorenesanční se středním vstupním rezalitem zakončeným tympanonem a čučkem. Vlastní vstup je zvýrazněn dvěma postranními kamennými sloupy zakončenými ionskými hlavicemi.

Než se však gymnázium stalo jejím jediným uživatelem (r. 1906), muselo se vypořádávat s nedostatkem prostoru. V moderní dvoupatrové budově, projektované původně pro reálnou školu, jak již bylo zmíněno, setrvávaly obecné a měšťanské školy chlapecké i dívčí, které ji jen postupně uvolňovaly pro potřeby gymnázia.

Když se otevření gymnázia připravovalo, muselo se město zabývat také otázkou jeho umístění. Na jaře 1899 byl projednáván návrh stavitele Karla Mayera, aby byla pro potřeby gymnázia a státní řemeslné školy uvolněna budova nemocnice, která byla nákladem města právě dostavěna (1898). Proti tomuto spekulativnímu návrhu se postavili lékaři i učitelé a město nakonec po zvážení trojího dobrozdání rozhodlo ponechat objekt nemocnice jeho původnímu určení.

Otázka samostatných prostorů pro gymnázium byla řešena v rámci celkového nového uspořádání škol ve městě, neboť před koncem století nedostačovala počtu dětí a potřebám školství už ani kapacita staré budovy.

V r. 1899 dostalo gymnázium k dispozici jižní část přízemí budovy a v r. 1900 byly uvolněny dvě učebny také v severní části přízemí (pro 2. ročník). Ve školním roce 1900/1901 se prostorové možnosti zlepšily, když celá dívčí škola (obecná a měšťanská) přesídlila do nové budovy, vystavěné vedle školy (zčásti na pozemku školní botanické zahrady; o výstavbě bylo rozhodnuto r. 1897. stavba byla dokončena r. 1900 - čp. 622, dnes ZŠ Komenského nám.). Po odchodu dívčích tříd získalo sice gymnázium celé 2. patro budovy, nadále mu však chyběly odborné učebny i kabinety (pomůcky a knihovny musely být ukládány pouze provizorně).

S novostavbou dívčí školy souvisela výstavba tělocvičny a traktu s bytem školníka, přistavěných podle projektu děčínského architekta F. J. Diessia k jižnímu křídlu staré budovy. Původně se tělocvična nacházela v severní části jejího přízemí. Později byl vystavěn ve dvoře samostatný objekt, který dostala do užívání dívčí škola. a pro chlapecké třídy byla přistavěna zmíněná nová tělocvična. Tělesné výchově studentů gymnázia sloužila spolková tělocvična poblíž školy (v dnešní Riegrově ul.).

S rychlým populačním růstem stále přibývalo žáků gymnázia i chlapecké základní školy. Stačí si připomenout, že v době, kdy byla naše škola postavena, žilo na území dnešního města Děčína (město Děčín a řada tehdy samostatných okolních obcí) bezmála 14 000 obyvatel, zatímco během třiceti let, do počátku 20. stol., stoupl počet obyvatelstva o více než 140% (k r. 1900 cca 33 700 obyvatel). Prostorové potíže přetrvávaly a byly jen částečně a dočasně překonávány užíváním učeben v protější budově státní řemeslné školy (postav. r. 1893 - čp. 520, dnes Obchodní akademie), a to k výuce vyšších ročníků chlapecké měšťanky i gymnázia. Ve škol. r. 1903 až 1904 se gymnázium rozšířilo o dvě místnosti v 1. patře severního traktu a v dalším roce získalo dvě místnosti pro výuku chemie v severní části přízemí. Stísněné poměry ústavu se tím ale výrazněji nezměnily.

Již v době stavby dívčí školy bylo zřejmé, že problém školních budov bude muset být řešen výstavbou dalšího objektu. Zvažovalo se, zda postavit budovu pro chlapeckou školu, nebo pro školu řemeslnou, která se rozšiřovala přičleňováním dalších kursů a nutně potřebovala prostory pro dílny. Připravovala se také její přeměna na školu stavebních profesí. Když v r. 1903 získalo město od Thunů ruinu bývalého zámeckého mlýna u Zámeckého rybníka, rozhodovalo se mezi výstavbou městských lázní, elektrárny a řemeslné školy. Pro tu bylo nakonec nalezeno místo nedaleko kostela sv.Václava a Blažeje a v letech 1905-1906 tam byla vystavěna krásná moderní školní budova. Objekt Státní řemeslné školy s vedlejší budovou (čp. 681-682, dnes Střední průmyslová škola stavební) postavila děčínská stavební firma K. Mayer a Ad. Hofmann.

Do staré budovy řemeslné školy postupně přesídlila chlapecká obecná a měšťanská škola a od školního roku 1906/1907 se pro gymnázium definitivně uvolnila celá budova staré školy i s tělocvičnou. Po provedení některých stavebních úprav byly v létě 1907 zařízeny v přízemí prostory pro výuku chemie a fyziky (včetně zavedení elektrického proudu). V letech 1909 až 1910 byla budova adaptována děčínským stavitelem E. Friedrichem - nad tělocvičnou byla provedena nástavba patra (kreslírna). v rámci stavebních úprav byly přeloženy některé příčky. vedle slavnostního sálu ve 2. patře byla zřízena Školní kaple. Protože byla malá (jen 50 míst k sezení), začaly se školní bohoslužby konat v kostele Povýšení sv. Kříže. V r. 1927 bylo ve škole zřízeno plynové topení.

S rostoucím počtem studentů se zvyšovaly i prostorové potřeby školy. Jak v budově přibývalo příček, bylo stále zřejmější, že jediným řešením může být její rozšíření, o němž se začalo jednat v r. 1931. Rozšíření kapacity budovy však přinesla až nástavba 3. patra. realizovaná o prázdninách r. 1937 firmou děčínského stavitele Augusta Michla. Současně byla provedena generální renovace budovy (bez traktu tělocvičny) a škola získala do nového patra nové zařízeni.

Budova gymnázia tak získala svou konečnou podobu, kterou si s výjimkou některých vnitřních úprav podržela dodnes. Zachovala si i původní architektonickou výzdobu z r. 1870, jíž dominuje trojúhelníkový fronton a portál. Fronton je ozdoben reliéfem dvou gryfů, nesoucích štít se znakem města Děčína.

V noci z 8. na 9. května 1945 utrpěla budova, tak jako řada objektu v okolí, velké škody (na oknech, střeše a dveřích) v důsledku poslední známé akce oddílu SS, které k zablokování komunikace soustředily v prostoru mezi dnešní Myslbekovou a Pohraniční ulici vojenská a muniční vozidla. Arzenál polili benzínem a zapálili. Výbuchy munice dovršily škody způsobené 8. května bombardováním města sovětskými letci.

Výstavbou dívčí školy a budovy spořitelny bylo urbanisticky dotvořeno náměstí, které dostalo příznačný název Schulplatz (dnes Komenského nám.). V parčíku v jeho středu se vystřídala různá sochařská výzdoba. Její osudy potvrzují starou pravdu, že pomníky jako politikum zpravidla nemívají dlouhý život.

Od r. 1885 zdobila prostor před školou monumentální bronzová plastika císaře Josefa IL (výška 2,3 m), která byla dílem drážďanského sochaře Oskara Rassaua a nacházela se na mohutném podstavci. Po 28. říjnu 1918 byla jako symbol monarchie odstraněna a na jejím místě byl vztyčen nízký kamenný jehlan na paměť vzniku Československé republiky. Jehlan vystřídala v r. 1928 bronzová plastika mladého muže, dílo Johanna Pachmanna, který pusobil čtyřiadvacet let na děčínském gymnáziu jako profesor výtvarné výchovy. Podstavec byl tehdy doplněn o německý nápis obsahu : Zoceluj tělo, usiluj o pravdu, ochraňuj vlast. Po válce byla socha odstraněna a později byl zlikvidován podstavec; dnes se před gymnáziem nachází anonymní plastika J. A. Komenského z r. 1976.

Proměny děčínského gymnázia v průběhu doby

Protože tento článek nevěnuje všem historickým obdobím stejnou pozornost a jelikož zpracování vývoje školy po r. 1945 je nad jeho rámec, pojednává pouze o těch skutečnostech z minulosti děčínského gymnázia, které považujeme za nejvýznamnější. Proto jsou v následujícím přehledu další proměny školy jen nastíněny.

Ještě za ředitele Schlossera dostalo gymnázium v r. 1927 nové učební osnovy, které přenesením výuky řečtiny a francouzštiny až do 5. ročníku posunuly hranici rozhodování studentů o dalším zaměření - rozvětvení všech tří studijních směrů nastávalo současně v 5. ročníku. V r. 1931 byl přeložen počátek výuky latiny z 1. do 3. ročníku.

Jelikož se v průběhu doby nejvíce rozšířilo reálné gymnaziální zaměření a zájem o větve gymnaziální a reálnou opadal. došlo v r. 1937 k přeměně ústavu, při níž bylo reálné zaměření zrušeno. Na základě ministerského výnosu tak zanikl k 1. září 1937 Děčínský typ střední školy a současně byl ústav přejmenován na Deutsches Staatsrealgymnasium (Německé státní reálné gymnasium) z důvodu odlišení od českého reálného gymnázia.

Po připojení k říši r. 1938 bylo gymnázium opět přeměněno, tentokrát podle říšského vzoru na Oberschule für Jungen, tedy vyšší školu pro chlapce, zatímco pro dívky byla podobně zřízena vyšší škola – Oberschule für Madchen – v budově řádové penzionátní dívčí školy (dnes ZŠ Dr. Miroslava Tyrše). Tak zůstal ústav rozdělen do roku 1945.

Počet studentů gymnázia v předmnichovských letech byl velmi vysoký – např. r. 1937 zde studovalo 686 studentů  (z toho 207 dívek). Více než polovinu tvořili tehdy studenti z Děčína a z Podmokel a jen necelých 8% představovali frekventanti z míst mimo okres Děčín.        V době války početní stav studentstva opět poklesl (např. r. 1942/1943 – 422 studentů).

Zbývá doplnit alespoň jména Schlosserových ná­stupců na místě ředitele školy – r. 1930 nastoupil dr. Ernst Steinitz, jehož vystřídal v r. 1939 dr. Max Klinger, který zůstal v čele školy do května 1945.

8. května 1945 se uzavřelo první období historie děčínského gymnázia, které prošlo v průběhu šestačtyřiceti let svého trvání několika přeměnami. Tak jako je se vznikem ústavu spojeno jméno Antona Schlossera, zůstává s jeho obnovením v září 1945 spojeno jméno Ladislava Nečáska. Ani jím zařízený ústav neušel několika přeměnám, které však na rozdíl od předešlých změn (s výjimkou roku 1938) zasáhly školu už mnohem podstatněji.

Připomeňme si jen, že státní reálné gymnázium bylo v září 1949 změněno na gymnázium, které se ve školním roce 1953/1954 stalo jedenáctiletou střední školou, pak na rok 1960/1961 dvanáctiletou střední školou a od září 1961 střední všeobecně vzdělávací školou, aby se v r. 1968 stalo opět gymnáziem.

Nejnovější kapitola historie školy se začala psát po listopadu 1989 ve znovunabyté svobodě a na cestě návratu k demokracii.

CENA VÉVODY Z EDINBURGHU

Program DofE pomáhá mladým lidem lépe poznat sama sebe, získat nové dovednosti, schopnosti a posílit vytrvalost a samostatnost.

Více informací

eTWINNING

Aktivita Evropské komise zaměřenou na online spolupráci mezi učiteli, skupinami žáků a školami v rámci krátkých i dlouhodobých projektů

Více informací

FOTOGALERIE

Fotografie ze školních akcí, naší školy, výletu a to i do zahraničí. To najdete přímo zde. Prohlíděnte si zde rozsáhlou foto sbírku naší školy...

Více informací

Nahoru